Jan Opolský


IDEA

V krajině dálné strmé žily duby,
kajicné mechem, zpupné výškou šumu,
snil prabáj boží gigant – balvan hrubý,
z pod něho ručej černou hrála dumu.

V krajině dálné nenarostlo květů,
ni lidí nebylo, by z vůně jejich brali,
jen pýchu dubů vítr shýbal v letu
a z pod balvanů prameny vždy stejně vyplývaly.

Nebylo červánků a nebývalo zoře,
v krajinu dálnou ptáček nezabloudil,
z všech prázdných stran se slévalo bezhuké ticha moře
a jenom Čas dny zdlouhavé ku trestu smrti soudil.


ĎÁBELSKÁ SONATA

Puch požařiště temnou vsí se vleče
nad kostry topolů, s nichž visí mrtvoly
a potok otrávený bez šumotu teče
žab zdechlých pln a bahna do polí.

Mlýn dávno prokletý na vydří noclehárny
ve shnilých olších kuropění vyčká,
smích černých žernovů je zlý a jednotvárný
v sny ustydlé tu stárnoucího sýčka.

Je kostel opuštěn, kdys prchli osadníci
a sošky bolestné juž nikdo nelíbá,
ve chmurném orloji se na rafii chvící
zamlklý upír volně kolíbá.

Před temnou kovárnou, kde tajné byly schůze,
po všem jen zbylo krve tratolisko
a stopa skropená a křečovitá k struze...
Jak po moru je v daleku i blízko...

(Svět smutných, 1899)


NA GRIEGŮV „EROTICON“

Mír ospalý... A jsme tu sami v lese...
Tvých očí záhrobí ti závidí jen laně,
tmy korunami pozdravení nese
ohromně sladký, bledý Anděl Páně.

Dej mi své ruce, já je temně skropím,
hebounké, slabé jako růže z ledu,
jak bílé boky poraněné kopím
svou krví hříšnou, kterou na rty svedu.

Jde Anděl Páně v šumu zpátky kolem...
– zvon skleněný tak s klenby stržen kvílí –
a uzří omdlívat nás velkým, slastným bolem
a tajemstvím: Jsme dosud? Či jsme byli? ...


UPRCHLÍK

Na stezkách zbojnických, jež v temnotách se kříží,
kde v běhu vyjí vlci hladoví,
podivný divous sroubil černou chýži,
beztvárnou jako kámen hromový.

Hvozd zemdlen hřměl a na vše strany od ní
bublaly dutě skryté síly vodní;
jak tábor spící, skrytý do skály
ve shnilých jamkách houby mžikaly.

Bylo tak mrtvo... V žádné lstivé léči
zvěř nekvílela nikde ubohá
i nehrozilo žádné nebezpečí,
než ztravující blízkost u boha.


MELANCHOLIE

Za půldní sychravých se nelze trpčej smáti,
klec nebe nemůže líp uzavřena být,
jen samot zrcadla můj smutný úsměv vrátí,
neb míň než úsměv nelze navrátit.

Ó, dlouhé deště v ten čas musí zráti,
v stu kapek kalných stesků rovněž tolik,
bez cíle, schýlen jme se ubírati
přes hory doly krásný melancholik.

(Klekání, 1900)


TICHO

I vyšel. Ticho. Půlnoc byla.
Však co mu bylo do ticha?
Tam v dálném lese churavila
dnes divná píseň kulicha.

I vyšel. Ticho. Jen to pění.
Kdo zůstal v lesích? Hola, hej!
Jde černou klenbou kymácení
vždy pomalej a pomalej.

Kdo? Nikdo... Hola! Jen ta sova
tam v dálném lese churaví...
I vyšel. Ruka úbělová
a černá rána do hlavy.

(Pod tíhou života, 1909)


ZÁPAD

Žeh slunce rudý byl, jak z borovic by masa
se v troucheň mechovou proud krve hojně lil,
žeh slunce břitký byl jak dýka, která drásá,
již v ňadra sněhová kdos prudce ponořil.

Jak granát rozteklý ve vlastním lichém žehu,
jsa v ohni průzorný a bez příměsí čist,
střel hájem u večer svou zmírající něhu,
až zhasnul utlumen jak v druze amethyst.

Stem šípů ubledlých však zasáh' srdce jedlí,
jed spánku vetknuv do košatých hlav,
a vzdechy sov se do tišiny zvedly,
jak tajemství by vála na pozdrav.

Jen tichá chůze srn jak nesla by se plavně,
sled rythmického dění po lese
a dlouhá rána z myslivecké hlavně
jak zoufanlivý výkřik ozve se...

(Dědictví, 1923)


HŘBITŮVEK

Je poledne. Stín v parnu nepohne se,
jen jíva bílá neslyšně se třese,
       jsouc výhní jata,
na plném žáru mramor prudce sálá,
teď hýří ohněm i ze svého mála
       soch stará zlata.

A vůně kytic obsažná a těžká
jak oblak zhustlý na témž místě mešká,
       by dech ji přijal,
jed, který smrti příchuť dává skvělou,
v takové moci kolem sebe stelou
       výrony fial.

Vzduchová výheň. Smutně zvučí včely.
Nelze už nikdy suché imortely
       napojit medem.
Umíme zemřít, vejít v tyto sady,
tichounce ležet v režných travách tady,
       žíti však nedovedem.

Na horkém písku ani krůček živý.
Zrození v temnu. Život uhrančivý,
       Smrt jenom sladká.
Fialy dýší, odumřelé z vedra,
tam, kde jich vůně obzvláště je štědrá,
       leží má matka.

(Hory a doly a lesy, 1931)

 

Zapomenuté světlo
edice české poezie

TOPlist TOPlist